aktualizováno: 13.11.2009 19:48:36
My Animals
Příběhy a povídky |
|
NÁŠ ODJEZD DO KOJATÍNA 29. 9. 2009
Od doby, kdy jsem se se SÚSou byla podívat v Kojatíně a plácla jsem si s panem Mejzlíkem, uplynuly asi tři týdny. Jelikož se přímo dramaticky začal blížit den našeho odjezdu do stáje v Kojatíně, nezbylo mi než začít balit ranečky s našima pěti švestkama. Jako prvního jsem doma sbalila Lordíka a následovalo vystěhování sedlovny, která ukrývala všechny moje "poklady" více či méně nutné pro život s koníkem. Balení zvířecích věcí bylo rychlé, bezproblémové a bavilo mě
 Mnohem větší odpor k této činnosti jsem zaznamenala v okamžiku, kdy jsem začala balit poslední raneček - svůj  Nicméně i tohle se zvládlo a tak našemu odletu z rodného hnízda nestálo už nic v cestě...A bylo to tady. Přišlo mírně zakaboněné úterý a od rána jsme byli v jednom kole. Já jsem snášela na jednu hromadu všechny naše věci a Lord mě úzkostlivě sledoval, pletl se mi pod nohama a vůbec krásně překážel, abych na něj náhodou nezapomněla a neodjela bez něj
 Vandě bylo všechno fuk, pásla se naposledy s Chuckym a moje pobíhání nikterak nerešila. Po poledni přijela Danča s dodávkou a naložila u nás moje věci a Lordíka (cestoval vzadu v Kvídobedně). Poté jsme se vypravili na kolchoz a tam jsme spolu se Soňou, Marefem a Harym čekali na Míšu s přepravníkem, která nás měla vézt do kojatína. Dočkali jsme se a mohly jsme jít nakládat koníky. První šel Maref, coby ostřílený cestovatel. Po krátkém váhání se osmělil a nastoupil a na řadu přišla Vany. Ta také chvíli váhala, ale chuť na oves byla zřejmě silnější než obavy z úzkého prostoru (a Marefa
)... Pak už jen zbývalo dát rodičům a sestřičce pac a pusu na čelíčko a hurá na cestu.Řeknu vám, cestovat se Soňou a Míšou v jednom autě, to byl zážitek
Soňa popisovala zážitky z hnaní krav pořádaného na Kopaninách (nejvíce mě dostalo čištění zubů rumem...) a o legraci rozhodně nebyla nouze, chichichi. A koníci byli zlatí, občas sice cvakly zoubky,ale jinak se Vany i Mareček chovali slušně. Cesta ubíhala příjemně a do Kojatína k Mejzlíkům jsme dorazili, než bys řekl RUM  I vykládání našich čtyřnohých přátel z vozíku bylo bez problému a Míša si mohla oddechnout a připsat si na konto další bezproblémový transport.Dana s pesanama dorazila chvilku před námi a pomohla nám vyložit všechna naše zavazadla. Ubytovaly jsme sebe, psy i koně. Vany vypadala v obrovském boxu docela spokojeně... Pan Mejzlík mě pak provedl po stáji (Soňa to tam už zná
) a seznámil mě s koníkama a ukázal kde co najdu. No a pak jsme honem rychle zapadly do postýlek, abychom byly čilé na první pracovní den
A co mě na Kojatíně baví?
- dělám u koní a s koníkama, což by mi samo o sobě možná stačilo
- navíc mám dost času na Vanýska i Lordíka, což je skvělé
- všichni Mejzlíkovi jsou pohodoví a teta Jíťa je prostě k sežrání se svýma otěšema a bičem
- no ale úplně nejvíc mě baví, jak se Sonička každé ráno loučí se svou postýlkou
Chcete-li se od srdce zasmát, zajděte pod naše okno někdy kolem 6:15 a poslouchejte... Stojí to za to Tak se mějte krásně a skládejte básně a těšte se na přespříští víkend - možná konečně nezapomenu foťák v Kojatíně a budu sem moct zavěsit fotečky, abych vás mohla seznámit s místem, kde s Lordem a Vandou momentálně žijeme
Výcvikový víkend 18. - 20. 9. 2009 v Jindřichově Hradci - Radouňce
DanaN mě ukecala, že se s našima pesanama vypravíme na výcvikový víkend pořádaný chovatelkou Bar-Barů Bárou. Jednalo se o akci zaměřenou na obrany (figuroval Jirka Štěpař) a tak jsem se na celý výlet dívala skepticky - co tam budeme asi s Lordem mezi profíkama dělat? Ale Danča mě nakonec přesvědčila, že tam nebudu za blbce - a tak jsem kývla
Na cestu jsme se vydali v pátek kolem čtvrt na deset dopoledne a chudák dodávka byla plně obsazená. Ve předu jsme si hověly my s Danou a zadní část byla zaskládaná pytlama granulí a našima chlupatýma zlatíčkama - Kvído a Žolík ve svých bednách a Lordík v kleci. Cesta byla veselá a ubíhala rychle. Na chvíli jsme se stavili na kafe v Kojatíně za SÚSou a Jíťou a pak zase hurá na Hradec!
Do cíle jsme nakonec dorazili asi v půl třetí. Ubytovaly jsme pejsky a postavily jsme naše luxusní obydlí... Postupně jsme se sjeli všichni a tak se šlo na obrany. Díky Jirkovi a Báře jsme to s Lordem jakš takš bez újmy přežili, i když Lord na Jirku jen štěkal a nějak nechápal, o co jde. Ale i z jeho pouhého zájmu jsem měla radost, vzhledem k tomu, jaký je to doma ťuňťa
A přišlo grilování... Maso bylo super, pivo teklo proudem, vykládali jsme, bavili jsme se... No prostě veget. Odpadly jsme s Danou někdy po půlnoci a spalo se nám oběma myslím sladce
Ráno nás probudila nezvyklá vlhkost - po otevření očí jsme zjistily, že se stan celý "zapotil" a celou noc na nás kapalo (mně na spacák, Danči na hlavu, jak prskala
). Ale to nám nemohlo pokazit náladu, spacáky jsme vyvěsily na terasu a do večera byly pěkně suché...V sobotu dopoledne jsme si jednotlivě pod Bářiným vedením lehce pocvičili poslušnosti (Lordík byl vcelku zlatý).
 A odpoledne zase hurá na obrany. Lordík se tentokrát docela rozjel, zuřil na Jirku vydatně, akorát místo zájmu o peška štípal do mě. Bára mi vysvětlila že to je při začátcích normálka, že to časem pochopí... To "časem" přišlo hned při druhém kole, kdy se Lord soustředil na Jirku a i když peška ještě nechtěl natrhat na kousky, alespoň už si zlobu neventiloval na mě
 Takže když jsme se večer sesedli u další grilovačky (většinou už notně unavení), nevím jak ostatní, ale já jsem byla totálně spokojená
Neděli zahájila Bára se zájemci stopováním na nedaleké loučce. Mezitím Jirka zahájil na cvičáku obrany s lidmi z místního kynologického klubu. Sotva se Bára vrátila, začali jsme my briardáři
A první jsme měli jít my s Lordíkem...A moje chlupaté štěňátko mi vyrazilo dech. Na plac Lordík napochodoval jako profík, sotva uviděl figuranta, tak začal vrčet a štěkat a zápasil s peškem opravdu zarputile. Ve druhém kole se dokonce dostalo i na měkký rukáv a Lord do něj kousal a bojoval o něj...
 Lordík mi po celý víkend dělal obrovskou radost. Choval se slušně, v pohodě zvládal pobyt v kleci i společné vycházky s Dančou a jejíma pesanama, nezmatkoval z cizího prostředí... Prostě jsem moc ráda, že mě Dana ukecala, ať jedu s ní. Užila jsem si skvělou pohodu s lidma, kteří jsou stejně střelení do zvířat jako já, ne-li ještě víc. Nikdo si na nic nehrál, všichni byli pohodoví a vysmátí, nikdo neprudil... No veget. Nakonec se nám ani nechtělo odjíždět zpátky domů, jak to Dana nazvala - do reality
|
